screamreality

Zářiový genofond

2008-09-08T06:58:00.000-07:00

I vyjel jsem si zas ku sousednímu městu prostředky veřejné hromadné dopravy. Ovšem už při nástupu do autobusu, praštil mě přes sluchovody příval dvouakordového country, jenž se přesluhujícímu řidiči linulo z reproduktorů. Aniž bych byl věřící, po zběžném odříkání otčenáše a zakoupení jízdenky, uklidňoval jsem se myšlenkou, že by klidně mohl poslouchat i Evu a Šaška, pročež country mi připadlo jako menší zlo.

Po těch 35ti minutách jsem se pak na místě vydal do protější ulice, kde jsem měl očekávat bývalou spolužačku a na mojí úrovni pochodoval ukázkový příklad současný metrosexuality. V moderní košilce renomovaný značky, éterem smrdělo Lacoste a na hlavě toliko gelu, že by si při předklonu zcela nepochybně vykloubil krční páteř. Přesně mezi sedmým a osmým krokem, na úrovni místní pizzerie, pojal „šampionát“ jisté podezření, že mu buď stojí špatně a nebo málo. Nejprve provedl zběžnou kontrolu pohmatem, posléze nenápadně udělal dva úkroky vzad k výkladní skříni a předstíraje, že mobiluje, rovnal nepoddajné číro. Čímž sem zpanikařil i já a v protější výloze provedl téže nenápadný manévr.

Když jsem konečně dorazil na místo srazu, upoutal mě velký plakát o zápise do místného domu dětí a mládeže. Na vkusně vyvedeném posteru jsem s údivem zjistil, že pořádají kroužky mladých žurnalistů, moderátorů, filmařů, dramatiků a nám, za mých dob, ti frustrovaný post-komouši nabídli jen háčkování a nebo patlání misek z moduritu! Útěchou mi byl bohatý program pro seniory - takzvaný „3S“ (spolek svěžích seniorů), takže až mě uhodí gerontologie v praxi, moje močení bude připomínat komunikaci morseovkou a obvyklý věty pozdravu nahradím realistickým „Jé, ty ještě žiješ?“ nebudu žrát a budu chodit dělat jógu a brnkat na trampskou kytaru.

Ovšem hned posléze se stalo cosi, co mě nutí k hlubokému, konstruktivnímu zamyšlení. Jdouce po chodníku, dostala se mi do zorného pole protijdoucí dáma. Její genofond přetékal z jedné strany přes obrubník a z druhé odíral zítku místního muzea. Celý byl ještě zvýrazněn sytě fialovou šatovkou, která by v pohledu shora mohla díky rozloze s klidem sloužit jako cvičný cíl pro Gripeny, jenžto by nebylo možno minout, ni kdyby za knipl usedl dementní sekač fotbalového trávníku mužstva okresního přeboru z Horní-Dolní. Naše pohledy se setkaly, coby upomínka divokého západu, ona v očích smrt a v podpaží uherák, já přirozený respekt, hledaje nejvhodnější úhybný manévr. Uskočil jsem na poslední chvíli, jen lehce „štrejchnut“ čtvrtou bradou. Dámy, apeluji na trochu soudnosti a vší vaši ženskost, krásu a jedinečnost. Žena má být ženou, krev a mlíko nevyjímaje, ale to toho mléka, tvarohu a strdí musí být půl metráku? Akoráte mi to připomnělo hubnoucí metody mé drahé matky, kterážto pojí preparátů na snížení tělesné hmotnosti, zapije nízkokalorickým drinkem a posléze ulehá na gauč čekajíce, až začne kůra působit.

Poslední zádrhel dne nastal, když jsme v pizzerii dojedli vynikající italské speciality a přišla řada na placení. Jak jistě již mnozí víte, klasická galance, vedoucí muže ku zaplacení celé útraty, je dnes ze strany opačného pohlaví brána jakožto zpochybnění ženské soběstačnosti. Proto se již ptám předem, než se dostaví servírka s paragonem, jak platbu vyřešíme a opět se dělilo stylem „každý sám za sebe,“ čímž sem v očích personálu klesl na nepoměrně bezcharakterní úroveň. Vrazil jsem do úst orbitku, přežil jsem.

A tak už to vypadá, že souboj s dobou, trendy a vší chladnou hektikou života budeme svádět znovu a znovu. A vždy s jediným cílem – neprohrát sami sebe. Protože život není o hledání jeho smyslu, ale o tom žít jej naplno, pro vše a pro všechny, každou chvíli a tím mu ten smysl dát. Jdu si dát energeťák a vypudit z hlavy fialovýho démona!

Diagnóza: Křen

2008-08-31T16:44:00.000-07:00

Křen už dávno není neodmyslitelný gurmánský doplněk k mastnému buřtu u stánku na vesnické pouti. Tohle mnohdy nevlídné, jízlivé oslovení přináleží taky tomu jedinci, který dělá dobrovolné garde zamilovanému páru. Ovšem jaké jsou zásady a důsledky takového křenění? Nezhlízovatí nám mozek? Kam vede cesta lemovaná nadpisem „2+K“ (dva a křen)?

Jasně, pokaždé není v životě posvícení, takže se jednou takhle rozhlédnete a všichni kolem vás jsou ve statusu couple a na vás zůstal podstatus single. Jistě, že to není tragédie (nebudu tu zvyšovat procento sebevražd v důsledku méněcennosti či sebelítosti), jenomže se tak naskýtá otázka. Jak vést svůj život stejně obsáhle a barvitě sám, aby člověk udržel krok se zamilovanými?
Odpověď je dvojaká. Buď vyhledáte vztahové renegáty či momentálně shodně nezadané nebo přijmete pozvání do kina, na výlet od některé dvojice. A v druhém případě se z mladé dámy, či jinak normálně fungujícího mladíka stáváte zmíněnou kořenovou zeleninou, jíž na zahradě zlostně vykopává nejeden vesničan. Ale je to vždycky zlé?

Zde je zapotřebí brát takovou polohu s rezervou. Ne snad coby trest, či dokonce úděl. Zapojit všechen nadhled a nabídnutou příležitost k odreagování využít bezezbytku. Ovšem není to zas tak snadné, jak se může zdát. Sice už samotná cesta do kina či na výletní místo. Sedíce na zadním sedadle auta můžete buď odlehčit atmosféru nějakým dobře mířeným vtipem, nebo zavést nějakou smysluplnou konstruktivní debatu. Pokud budete mlčet, dostáváte se tak do pozice přerostlého adoptivního potomka, jenž byl prarodiči vrácen a tím mladému páru naboural hašteřivé plány. Nebo si alespoň píšete SMSky, či psaní umně předstíráte.

Chůze pěšmo taky nutí ku strategické myšlence. Pokud půjdete na úrovni zamilovaného páru držícího se za ruce, jasně dáte najevo, že křeníte. Pokud však půjdete úkrokem tak metr zpět, s nepřítomným výrazem a vytřeštěnýma očima, vzbudíte dojmu zcela a zásadně jiného, a sice úchylka pronásledujícího kořist. Proto je dobré onu pomyslnou hranici metrového úkroku občas narušit a zastřít tak dojmu třetího vzadu.
I takové sezení skýtá jistá úskalí. Usedáte, pokud není jiná možnost (viz. určené místo na vstupence) přímo vedle zamilované dvojice, jenž se při promítání mnohdy logicky různě tulí, držíce se kolem ramen. Proto, v zájmu galantního zachování soukromí, opět vyvstává ona pomyslná hranice, za níž (chytaje křečí do nejrůznějších částí dolní poloviny těla) zmíněný ohleduplný prostor poskytujete. Dobré je nevšímat si, že se mnohdy kina či sály plní povětšinou dalšími zamilovanými či sezdanými páry a v případě, že vám to přeci nedá, pak si najít nějakého dalšího drtiče mobilu na kraji řady či skupinku pivo-propašujícvších mladíků.

Taktéž cesta při večeru domů logicky nadhazuje myšlenku, kdy je dobré se takticky vypařit, poděkovat a dopřát dvojici ochotných přátel alespoň zbytek hašteřivé noci. A co říci závěrem? Je ten pomyslný metr přesně tou vzdáleností mezi láskou a přátelstvím? Nebo je to jen galantní ústupek za hluboce přátelské gesto? Tak či onak, i když jste na daný večer křenem (nebo křenicí), neznamená to, že tomu tak bude vždycky. Ba naopak, je to i v době citové nevázanosti jistý důkaz toho, že přátelé i skrze lásku a štěstí nezapomínají na vaše kamarádství. A důkazů, přímých, srdečných a upřímných v dnešní době už moc nedostanete.

Ta dnešní "mládež"

2008-08-31T15:25:00.000-07:00

Ano, byl jsem nucen zamyslet se. Už podruhé za celý víkend a to už svědčí o jisté morální krizi. Vzal sem zavděk nevděčnou prací likvidace mechů v balkónových spárách, oblečen do neoblíbených lampasových tepláků, o nichž leta prohlašuju, že by pohled na ně zabil i zkušeného dvojbajpasálního předsedu župy sokolský pamatujícího slet z šestatřicátého roku. Tudíž jsem se povětšinou maskoval za příručním sušákem prádla, na němž se však, svítíce do širokého okolí, vyjímaly mámino spoďáry velikosti XXXL a tak sem musel (k taktické nelibosti) uznat, že je to skrýš příliš nápadná. Ovšem to už se dostáváme k meritu věci.

Jak tam špachtlí rýpu mezi dlaždicemi v odstínu hojně užívaném na stavbách minulého režimu, projíždí si dole na cestě nějaký prcek na kole. Zmerčil mě, zavrávoral (nevím, jestli najel do výmolu nebo ho tak rozhodily ty moje tepláky) a na autoritu, pamatující revoluční bouře roku z devětaosmdesátýho, zařval nevychované: „Čau ne?!“
Jasně, leta nadávám, když mě moji nedávno ještě vrstevníci říkaj „dobrý den,“ ovšem tady se ve mně dmula dotčená zkušenost a zamumlajíc: „Já ti dám takový čau, že tě z toho kola sundám dřív, než stihneš vodříkat všechny Pokemony!“ propíchl sem ho dobře ostřeným pohledem.
Jenže co hůř, hovádě nezvedený ještě v mým zorným poli vytáhne mobil a chlubí se kámošovi z gangu (dneska už se tomu parta neříká, srazej zadky na zastávce, a když jich je víc jak jeden, už je to crew čili krů), že má na mobilu GPSku. Sakra dyť vono má dneska každý dítě satelitní navigaci i na kole a já byl pyšnej i za troubítko ve šmrncovně chromovaný barvě.
S hluboce zasaženým egem (no nemam, na svým mobilu nemam GPS) opustil sem úkryt a prchal do baráku zlověstně pohazujíc svým dvojpůlčím.

Což mi připomnělo jednu historku. To jsem takhle stál na autobusáku v sousedním městě. V hodinu, kdy je vzhledem k většímu počtu tamních krů (jenž nevyznávají ani tak GPSky jako spíš kung-fu a pouliční box) dobré, držet si pevně vše, co by šlo utrhnout. Občas jsem kontroloval hodiny na protějším terminálu, abych nezíral na mobil, neboť to by bylo asi stejně moudré, jako přijít do mešity o ramadánu s hambáčem v ruce. A když sem se vzhledem ke stále narůstajícímu počtu nejrůznějších existencí uchýlil k autogennímu tréninku (ve snaze uvedouc se z polohy „bože, dyť já nemam ani sepsanou závěť“ do polohy „objímá tě příjemné teplo“) oslovil mě hlas. Takový brunátný, hluboký, dokonce bych to typl na nějakého texaského rančera, co po večerech randí s whisky. Tak se rozvážně otočím a…..kde nic, tu nic. „Hele vole, nemáš cígo?“ ozve se znovu. Tak se ještě jednou otočim, pohledem sjedu takových 50 čísel níž a na úrovni mýho boku stojí malý děvčátko se stejně velkýma kámošema a s nataženou rukou. Nasadil sem křečovitý obličej přirozený asi stejně, jako kolagenová lady po 17tém (jubilejním) vylepšení rtů a řekl jsem: „Sorry, ale já nekouřím!“
Na to si mě děvče zkontrolovalo, našpulilo rty, až se mu zježil knírek (no možná že to nebyl knírek, to asi ty lampy házely takovej divnej odstín) a pak na mě vypálilo: „No tak si teda vy**l!“ Mít u sebe nunčaky a dostatečně rychlý nohy na úprk, tak bych jim ukázal!

Jistě, vede mě to k vážnému zamyšlení, kam se ztrácí kouzlo dětství? Kam se vytrácejí jisté základní morální návyky a proč má sakra každý druhý dítě tu GPSku?
Kdepak, nechci vystřílet všechen prach hned na prvním článku, ale něco Vám řeknu. Nejmocnější zbraň na dnešní dobu, zbraň na kterou nepotřebujete oštemplovaný povolení, se kterou sice nesundáte statného jelena, ale minimálně naštvete půlku svého okolí, tou je a bude NADHLED :-).