I vyjel jsem si zas ku sousednímu městu prostředky veřejné hromadné dopravy. Ovšem už při nástupu do autobusu, praštil mě přes sluchovody příval dvouakordového country, jenž se přesluhujícímu řidiči linulo z reproduktorů. Aniž bych byl věřící, po zběžném odříkání otčenáše a zakoupení jízdenky, uklidňoval jsem se myšlenkou, že by klidně mohl poslouchat i Evu a Šaška, pročež country mi připadlo jako menší zlo.
Po těch 35ti minutách jsem se pak na místě vydal do protější ulice, kde jsem měl očekávat bývalou spolužačku a na mojí úrovni pochodoval ukázkový příklad současný metrosexuality. V moderní košilce renomovaný značky, éterem smrdělo Lacoste a na hlavě toliko gelu, že by si při předklonu zcela nepochybně vykloubil krční páteř. Přesně mezi sedmým a osmým krokem, na úrovni místní pizzerie, pojal „šampionát“ jisté podezření, že mu buď stojí špatně a nebo málo. Nejprve provedl zběžnou kontrolu pohmatem, posléze nenápadně udělal dva úkroky vzad k výkladní skříni a předstíraje, že mobiluje, rovnal nepoddajné číro. Čímž sem zpanikařil i já a v protější výloze provedl téže nenápadný manévr.
Když jsem konečně dorazil na místo srazu, upoutal mě velký plakát o zápise do místného domu dětí a mládeže. Na vkusně vyvedeném posteru jsem s údivem zjistil, že pořádají kroužky mladých žurnalistů, moderátorů, filmařů, dramatiků a nám, za mých dob, ti frustrovaný post-komouši nabídli jen háčkování a nebo patlání misek z moduritu! Útěchou mi byl bohatý program pro seniory - takzvaný „3S“ (spolek svěžích seniorů), takže až mě uhodí gerontologie v praxi, moje močení bude připomínat komunikaci morseovkou a obvyklý věty pozdravu nahradím realistickým „Jé, ty ještě žiješ?“ nebudu žrát a budu chodit dělat jógu a brnkat na trampskou kytaru.
Ovšem hned posléze se stalo cosi, co mě nutí k hlubokému, konstruktivnímu zamyšlení. Jdouce po chodníku, dostala se mi do zorného pole protijdoucí dáma. Její genofond přetékal z jedné strany přes obrubník a z druhé odíral zítku místního muzea. Celý byl ještě zvýrazněn sytě fialovou šatovkou, která by v pohledu shora mohla díky rozloze s klidem sloužit jako cvičný cíl pro Gripeny, jenžto by nebylo možno minout, ni kdyby za knipl usedl dementní sekač fotbalového trávníku mužstva okresního přeboru z Horní-Dolní. Naše pohledy se setkaly, coby upomínka divokého západu, ona v očích smrt a v podpaží uherák, já přirozený respekt, hledaje nejvhodnější úhybný manévr. Uskočil jsem na poslední chvíli, jen lehce „štrejchnut“ čtvrtou bradou. Dámy, apeluji na trochu soudnosti a vší vaši ženskost, krásu a jedinečnost. Žena má být ženou, krev a mlíko nevyjímaje, ale to toho mléka, tvarohu a strdí musí být půl metráku? Akoráte mi to připomnělo hubnoucí metody mé drahé matky, kterážto pojí preparátů na snížení tělesné hmotnosti, zapije nízkokalorickým drinkem a posléze ulehá na gauč čekajíce, až začne kůra působit.
Poslední zádrhel dne nastal, když jsme v pizzerii dojedli vynikající italské speciality a přišla řada na placení. Jak jistě již mnozí víte, klasická galance, vedoucí muže ku zaplacení celé útraty, je dnes ze strany opačného pohlaví brána jakožto zpochybnění ženské soběstačnosti. Proto se již ptám předem, než se dostaví servírka s paragonem, jak platbu vyřešíme a opět se dělilo stylem „každý sám za sebe,“ čímž sem v očích personálu klesl na nepoměrně bezcharakterní úroveň. Vrazil jsem do úst orbitku, přežil jsem.
0 komentářů:
Přidat komentář