Ta dnešní "mládež"

Ano, byl jsem nucen zamyslet se. Už podruhé za celý víkend a to už svědčí o jisté morální krizi. Vzal sem zavděk nevděčnou prací likvidace mechů v balkónových spárách, oblečen do neoblíbených lampasových tepláků, o nichž leta prohlašuju, že by pohled na ně zabil i zkušeného dvojbajpasálního předsedu župy sokolský pamatujícího slet z šestatřicátého roku. Tudíž jsem se povětšinou maskoval za příručním sušákem prádla, na němž se však, svítíce do širokého okolí, vyjímaly mámino spoďáry velikosti XXXL a tak sem musel (k taktické nelibosti) uznat, že je to skrýš příliš nápadná. Ovšem to už se dostáváme k meritu věci.

Jak tam špachtlí rýpu mezi dlaždicemi v odstínu hojně užívaném na stavbách minulého režimu, projíždí si dole na cestě nějaký prcek na kole. Zmerčil mě, zavrávoral (nevím, jestli najel do výmolu nebo ho tak rozhodily ty moje tepláky) a na autoritu, pamatující revoluční bouře roku z devětaosmdesátýho, zařval nevychované: „Čau ne?!“
Jasně, leta nadávám, když mě moji nedávno ještě vrstevníci říkaj „dobrý den,“ ovšem tady se ve mně dmula dotčená zkušenost a zamumlajíc: „Já ti dám takový čau, že tě z toho kola sundám dřív, než stihneš vodříkat všechny Pokemony!“ propíchl sem ho dobře ostřeným pohledem.
Jenže co hůř, hovádě nezvedený ještě v mým zorným poli vytáhne mobil a chlubí se kámošovi z gangu (dneska už se tomu parta neříká, srazej zadky na zastávce, a když jich je víc jak jeden, už je to crew čili krů), že má na mobilu GPSku. Sakra dyť vono má dneska každý dítě satelitní navigaci i na kole a já byl pyšnej i za troubítko ve šmrncovně chromovaný barvě.
S hluboce zasaženým egem (no nemam, na svým mobilu nemam GPS) opustil sem úkryt a prchal do baráku zlověstně pohazujíc svým dvojpůlčím.

Což mi připomnělo jednu historku. To jsem takhle stál na autobusáku v sousedním městě. V hodinu, kdy je vzhledem k většímu počtu tamních krů (jenž nevyznávají ani tak GPSky jako spíš kung-fu a pouliční box) dobré, držet si pevně vše, co by šlo utrhnout. Občas jsem kontroloval hodiny na protějším terminálu, abych nezíral na mobil, neboť to by bylo asi stejně moudré, jako přijít do mešity o ramadánu s hambáčem v ruce. A když sem se vzhledem ke stále narůstajícímu počtu nejrůznějších existencí uchýlil k autogennímu tréninku (ve snaze uvedouc se z polohy „bože, dyť já nemam ani sepsanou závěť“ do polohy „objímá tě příjemné teplo“) oslovil mě hlas. Takový brunátný, hluboký, dokonce bych to typl na nějakého texaského rančera, co po večerech randí s whisky. Tak se rozvážně otočím a…..kde nic, tu nic. „Hele vole, nemáš cígo?“ ozve se znovu. Tak se ještě jednou otočim, pohledem sjedu takových 50 čísel níž a na úrovni mýho boku stojí malý děvčátko se stejně velkýma kámošema a s nataženou rukou. Nasadil sem křečovitý obličej přirozený asi stejně, jako kolagenová lady po 17tém (jubilejním) vylepšení rtů a řekl jsem: „Sorry, ale já nekouřím!“
Na to si mě děvče zkontrolovalo, našpulilo rty, až se mu zježil knírek (no možná že to nebyl knírek, to asi ty lampy házely takovej divnej odstín) a pak na mě vypálilo: „No tak si teda vy**l!“ Mít u sebe nunčaky a dostatečně rychlý nohy na úprk, tak bych jim ukázal!

Jistě, vede mě to k vážnému zamyšlení, kam se ztrácí kouzlo dětství? Kam se vytrácejí jisté základní morální návyky a proč má sakra každý druhý dítě tu GPSku?
Kdepak, nechci vystřílet všechen prach hned na prvním článku, ale něco Vám řeknu. Nejmocnější zbraň na dnešní dobu, zbraň na kterou nepotřebujete oštemplovaný povolení, se kterou sice nesundáte statného jelena, ale minimálně naštvete půlku svého okolí, tou je a bude NADHLED :-).