Diagnóza: Křen

Křen už dávno není neodmyslitelný gurmánský doplněk k mastnému buřtu u stánku na vesnické pouti. Tohle mnohdy nevlídné, jízlivé oslovení přináleží taky tomu jedinci, který dělá dobrovolné garde zamilovanému páru. Ovšem jaké jsou zásady a důsledky takového křenění? Nezhlízovatí nám mozek? Kam vede cesta lemovaná nadpisem „2+K“ (dva a křen)?

Jasně, pokaždé není v životě posvícení, takže se jednou takhle rozhlédnete a všichni kolem vás jsou ve statusu couple a na vás zůstal podstatus single. Jistě, že to není tragédie (nebudu tu zvyšovat procento sebevražd v důsledku méněcennosti či sebelítosti), jenomže se tak naskýtá otázka. Jak vést svůj život stejně obsáhle a barvitě sám, aby člověk udržel krok se zamilovanými?
Odpověď je dvojaká. Buď vyhledáte vztahové renegáty či momentálně shodně nezadané nebo přijmete pozvání do kina, na výlet od některé dvojice. A v druhém případě se z mladé dámy, či jinak normálně fungujícího mladíka stáváte zmíněnou kořenovou zeleninou, jíž na zahradě zlostně vykopává nejeden vesničan. Ale je to vždycky zlé?

Zde je zapotřebí brát takovou polohu s rezervou. Ne snad coby trest, či dokonce úděl. Zapojit všechen nadhled a nabídnutou příležitost k odreagování využít bezezbytku. Ovšem není to zas tak snadné, jak se může zdát. Sice už samotná cesta do kina či na výletní místo. Sedíce na zadním sedadle auta můžete buď odlehčit atmosféru nějakým dobře mířeným vtipem, nebo zavést nějakou smysluplnou konstruktivní debatu. Pokud budete mlčet, dostáváte se tak do pozice přerostlého adoptivního potomka, jenž byl prarodiči vrácen a tím mladému páru naboural hašteřivé plány. Nebo si alespoň píšete SMSky, či psaní umně předstíráte.

Chůze pěšmo taky nutí ku strategické myšlence. Pokud půjdete na úrovni zamilovaného páru držícího se za ruce, jasně dáte najevo, že křeníte. Pokud však půjdete úkrokem tak metr zpět, s nepřítomným výrazem a vytřeštěnýma očima, vzbudíte dojmu zcela a zásadně jiného, a sice úchylka pronásledujícího kořist. Proto je dobré onu pomyslnou hranici metrového úkroku občas narušit a zastřít tak dojmu třetího vzadu.
I takové sezení skýtá jistá úskalí. Usedáte, pokud není jiná možnost (viz. určené místo na vstupence) přímo vedle zamilované dvojice, jenž se při promítání mnohdy logicky různě tulí, držíce se kolem ramen. Proto, v zájmu galantního zachování soukromí, opět vyvstává ona pomyslná hranice, za níž (chytaje křečí do nejrůznějších částí dolní poloviny těla) zmíněný ohleduplný prostor poskytujete. Dobré je nevšímat si, že se mnohdy kina či sály plní povětšinou dalšími zamilovanými či sezdanými páry a v případě, že vám to přeci nedá, pak si najít nějakého dalšího drtiče mobilu na kraji řady či skupinku pivo-propašujícvších mladíků.

Taktéž cesta při večeru domů logicky nadhazuje myšlenku, kdy je dobré se takticky vypařit, poděkovat a dopřát dvojici ochotných přátel alespoň zbytek hašteřivé noci. A co říci závěrem? Je ten pomyslný metr přesně tou vzdáleností mezi láskou a přátelstvím? Nebo je to jen galantní ústupek za hluboce přátelské gesto? Tak či onak, i když jste na daný večer křenem (nebo křenicí), neznamená to, že tomu tak bude vždycky. Ba naopak, je to i v době citové nevázanosti jistý důkaz toho, že přátelé i skrze lásku a štěstí nezapomínají na vaše kamarádství. A důkazů, přímých, srdečných a upřímných v dnešní době už moc nedostanete.